Svatba

Svatba, paráda. 4 sourozenci, 4 svatby v rozmezí ... asi 26 let. Takže na té bráchovo první mi bylo 9. 

Trochu mě zaskočil, když mi řekl, že si tak pro sebe odhaduje ještě 15 let života. Zrovna se oženil a opravuje barák a vůbec nevypadá, že by měl za 15 let sejít věkem nebo čím. 

Ale dělám to taky, asi to je nějaká rodinná záležitost, myslet na to, že tu nebudem pořád. Sice mě fascinuje, že před deseti lety jsem byla ještě strašlivě mladá (25) a za 15 let už budu seniorka (na běžeckých závodech aspoň), ale jsem si až dost vědoma toho, že tu jsme na nějakou, neznámo jak dlouhou, chvíli. 

A ani mi to moc nevadí. Myslím, že to umožňuje soustředit se na pořádný věci, jako je (pro mě) třeba chození do lesa, srazy s kamarády, večeře a povídání s dětma, čtení pohádek, objímání Davida. 

K stejnému tématu před rokem bravurně Misantrop.

Tak na zdraví a na lásku. 

I know how she does it

Knížka od Laury Vanderkam o tom, jak pracovat, užívat si rodinu a ostatní dary života.

Šokovala mě už na začátku, když jsem se dověděla, že ženy, matky malých dětí v USA pracují ne 20, ale 55 a víc hodin týdně. Samozřejmě ne všechny, ale ty, kterým záleží na jejich kariérách, firmách, výdělku atd. Nejde to bez babiček, hlídacích firem, školek a střídání s partnerem u dětí, ale jde to.

Líbí se mi forma zpracování. Laura požádala různé úspěšné ženy, aby týden sledovaly svůj čas a po půlhodinách si zapisovaly, co dělají. Pak hledala různé pravidelnosti, zákonitosti a nebo chytrá řešení, a zobecňuje, doporučuje, navrhuje. Hlavním sdělením je, že nemá cenu chtít všechno narvat do jednoho dne. Není důležité, že necvičíte (nehrajete si s dětmi, nečtete knihy, neskáčete padákem) denně. Nenechte se zmanipulovat 24hodinovým dnem, berte v úvahu týden, a ten má 168 hodin. A buďte spokojená, když si zacvičíte 4x týdně, to je furt lepší než čekat, až na to budete mít čas každý den.

Součástí knihy jsou i tabulky - příklady týdnů jednotlivých žen.

Ze začátku jsem měla dojem, že to budou jen obecné kecy, že člověk nemá čumět do FB, ale nakonec mě četba moc bavila a vypsala jsem si vícero prima nápadů. Asi začnu trochu běhat : )

A jsem ráda, že v našem kraji je zvykem být s malými dětmi doma a stát to dokonce podporuje. Jupíjej.

Kájiny řeči

Kája se s mluvením tzv. crcala, na 20 měsících měla podle MUDr. umět 300 slov, tak jsme jí to s Julou přepočítali a bylo to 39: haf, mjau, bác, ham. Na jaře to pak rozjela ve velkém a teď už to je k nespočtení, zaznamenávám aspoň některé perle a špíčky, které nás baví. 

Crcala se i s chozením. 

Taky se crcala s chozením na nočník. 

Zato je obdivuhodně napřed ve vztekání. Vzteká se snadno, okamžitě, hodně a hlučně. Je to taková vzteklá pohodářka. Obvykle velice pohodová, ovšem když se jí něco nedaří, je to hned poznat. 

Káji slovníček: sukeň, šebík mamijádou (= chlebík s marmeládou), pošovat (pochovat), šudinka (chudinka), tatíneku, mamineko, s maminenkou, obrázeky, ke mně (= chce pochovat), počůjaja, potataja (počůrala, pokakala), hají né (= nechci spát), hibu him ne, pizzu him jo (rybu jím ne, pizzu jím jo), ma není (tma není = nechci jít spát), záhadu! (= Zahradu – pustit CD), majá nejsem (malá nejsem), mami, nešoď (mami, nechoď… pryč), tátání (= skákání), jáda! (= mám tě ráda), jád (= hrát), vaky, vaky (vlaky, pustit CD s takovou pitomou pohádkou o mluvících vlacích), Jui, Jua, Jujinta (= Julinka), Jua hají jo, Tája hají ne (= ať jde spát ségra, já nejdu), mezinu! (= zmrzlinu), chci pesa (chci psa, plyšáka), majovat (= malovat), stádat (= skládat puzzle), zobím, mami? (zlobím, mami? zjišťovací ot.), nezobíš, mami, nezobíš! (nezlob se, prosím tě), míto = mlíko, dům náš! (radostně, když jsme odněkud přijeli), Hubejt, babiča (Hubert, babička), pivo tatínet jád, maminta jáda. Tája = Kája. 

Po půlroce na vsi

Prvně jsme organizovali místní mejdan. Juliiny 6. narozky. Přes Julii a přes školku jsme se tu během půl roku seznámili s vícero prima lidmi a sobotní odpoledne se vážně povedlo. Nevadilo, že ještě nevlastníme zahradní nábytek a jediná větší místnost domu vypadá jak jeskyně. Bylo krásně, byli jsme venku a holky byly všude - i v kompostu a ve skleníku. Výborný dort upekla a přivezla Brčko a když hosté odešli, dali jsme si dlouho plánované pivo s Bilbem.

S Julou jsme začly víc jezdit na kole, dneska jsme na cyklostezce dokonce potkaly zmiji. Totiž zmijku, mládežnici. Jula ji neviděla, jela přímo na ní, ale nikoliv přes ní, takže zmije šťastně přežila. Dobře se ale asi necítila, zuřivě kolem sebe sekala hlavičkou.

Jaro je tady krásný. Krajina neuvěřitelná. Technické památky po těžbě v lomech fascinující. Kytky jiné než na Českolipsku, takže chodíme na procházky s klíčem k určování rostlin. Hospod je tu pět a z toho jedna dobrá, takže pohoda největší. Ani vařit nemusím. Aleluja.

Co dělám

Nedávno jsem tu psala, jak se mi příčí promovat sebe. Že na světě nejsem od toho a že to dělat nebudu. A že to musím rozlousknout nějak jinak.

No a tak jsem začala něco dělat. Na naucmese jsem vypsala dva kurzy - telefonování a PR pro neziskovky. Dělá mi to radost. Udržuje mě to ve střehu, trénuju lektorské dovednosti, baví mě to. A protože je to dělané obvykle pro dva, tři lidi, ve výsledku je to spíš konzultace jejich vlastní situace, takže to jde k praxi a berou si z toho úplně konkrétní náměty a návody. A ještě se mi na základě toho ozývají další zakázky odjinud. Školila jsem PR pro program Průvodce v Nadaci Via. A vykládala jsem o tom, jak se pustit do telefonování s odvahou a důvěrou, že to dobře dopadne : ) Do jednoho pořadu v televizi.

S Evou Měřou a Rozárkou jsme nachystaly kurz komunikačních dovedností pro Městskou knihovnu Tábor. Při prvním provedení jsme měli s Rozárkou děsnou trému. Ale daly jsme tomu hodiny příprav předem, hodiny rozhovorů s Evou, s knihovníky, seděly jsme za pultem. A dopadlo to výborně. Mělo to velký ohlas a knihovníkům to přišlo opravdu užitečné. Super. Velká radost. Pomalu se ozývají další knihovny, a tak se těšíme, že si to střihnem ještě aspoň desetkrát.

Mám nového klienta, pro kterého dělám to "pravé" novinářské PR. Je to radostná práce. Práce pro neziskovku, pro kulturní akci, bez postranních úmyslů lobbovat za to nebo ono nebo prodat neprodejné. A já mám radost, že mám pro své kurzy čerstvé příklady vlastní práce s konkrétní akcí.

Pro Městskou knihovnu v Praze (to není úplně přesné, ale konkrétněji třeba příště) píšu blog. Zatím píšu do šuplíku, až tam něco bude viset (za měsíc), podělím se. Loni touhle dobou byl nápad, pak jsme požádali o grant, grant vyšel, já se to snažím dělat míň jako obecné kecy a víc jako novinařinu a příklady dobré praxe. Baví mě to moc, na ohlasy jsem zvědavá.

No, chci říct, že se mi přestalo příčit promovat sama sebe. Když člověk fakt něco začne dělat, dělá to pořádně, poctivě, záleží mu na tom, tak najednou odplave pocit, že je něco špatného na tom, o těch svých povedených projektech nebo užitečných myšlenkách někde mluvit. Najednou nejde o nějaké samolibé "myself", ale o dobrou práci s konkrétními výsledky pro konkrétní... kus světa.

Tolik moje objevy z posledních asi 4 měsíců.

další čtení

Eva Zábranová: Flashky
Zábranovy deníky pro mě byly zásadní čtení. Takže tohle musím taky číst.