Cesta do Cesty

Předchozí jesteziju mi blog.cz zařízl a dokonce smázl. Přesunula jsem se tehdy sem. A teď po letech jsem si myslela, že tu mám jen záznam jednoho smutku z roku 2014.

Jsem potěšena, že jsem psala i jiné věci. 

A teď mám zase chuť psát. Chystám se po 10 letech na mateřské a volné noze do práce a táhnou mi hlavou různé myšlenky, tak si je sem přidám. 

Chystám se do práce!

Přišlo to na mě náhle, ale to se mi čas od času děje. Intenzivní vjem, že musím něco změnit, někam se posunout, něco se ještě naučit. Teď jsem věděla, že chci jít po té dlouhé pauze do práce. A že chci dělat v týmu – volnonožectví je dost poustevnická činnost, aspoň v mém provedení. 

Nevěděla jsem ale, kam půjdu, a napsala jsem přátelům. Taky jsem koukala po inzerátech. Chvíli jsem si myslela, že opustím vody nezisk – veřejný sektor a zamířím do nějaké firmy. Prošla jsem milion inzerátů, ale nakonec jsem CV stejně poslala jen na tři místa. Do knihovny, do sekce vědy na Úřad vlády a do Cesty domů. Nemůžu si pomoct, moje místo je prostě někde tady, v nezisku vládním nebo nevládním. :)

Cesta domů to vyhrála. Teda já vyhrála výběrko a zároveň během toho výběrka to u mě vyhrála Cesta, protože při pohledu zblízka to je zrovna tak milá a skvělá organizace jako z odstupu. 

Útěky z Československa

Baví mě, jak mě iPhone pochválí, když si pět minut čtu. Pak si čtu třeba ještě čtyři hodiny, ale to už ho nezajímá. Další pochvalu udělí až druhý den za nových pět minut. Já bych ale spíš potřebovala appku, která by mě chválila, že s knihou umím po hodině seknout a jít dělat jiné užitečné věci. 

Aktuálně čtu Konec velkých prázdnin. Kohouta jsem dosud až na jednu výjimku (Nápady svaté Kláry) ignorovala, ale tohle mě vzalo. Sice je to z polovičky kniha o pichu, ale z té druhé polovičky je to pro mě zajímavé doplnění informace o tom, jak to vlastně vypadalo, když se člověk rozhodl emigrovat z osmdesátkového Československa. 
Knihu jsem si stáhla z webu Městské knihovny v Praze, děkuji 🙂 
A pohnutkou, proč jsem si ji vybrala, byl hovor, který jsem vedla s jedním šedesátníkem z naší obce před týdnem. Zaujal mě už dřív tím, jak skvěle jezdí na in-line bruslích. Jinak jsem o něm nevěděla nic. Představte si, že mluvíte s takovým týpkem, co vypadá, že ze vsi nikdy nevytáhl paty. A ono se ukáže, že v pětadvaceti zdrhnul přes Jugoslávii do Rakouska, odtamtud putoval do Texasu, kde rozvážel jídlo v blázinci, a nakonec žil dvacet let v New Yorku. Měl tam krámek. A vrátil se před pár lety do rodné obce. 
A poněvadž jeho vyprávění mě fakt bavilo („První pokus o překročení hranice Jugoslávie-Rakousko nebyl úspěšný, ale ten druhý ano.“ „Tak to jste měli napodruhé štěstí!“ „Hlavně jsme napodruhé už nebyli ožralí jak dogy.“), tak jsem to s Kohoutem zkusila. 
Je to dobré čtení. Několik emigrantských příběhů naráz, chartistka, voják základní služby, političtí, ekonomičtí, umělci, doktoři, řemeslníci i vyčůránci. Zmizí z „milovaného“ husákovského Československa (1983) různými způsoby, ale tábor v Dolních Rakousích je pak svede dohromady a jejich příběhy se všelijak prolnou a ještě se dovíme mnoho o jejich životech před odchodem a jejich vnitřních světech. Dokonce dojde i na psychologický vývoj postav. 🙂 
Při čtení jedné dramatičtější pasáže jsem si uvědomila, že Česká telka natočila v 90. letech podle tohoto románu seriál. Ale ta devadesátková tv produkce, mně se na to nějak už nechce koukat. Raději knihu.
Kdybych byla autorova paní učitelka, řekla bych mu, že trochu odflákl závěr. Ať od rozehraných a uvěřitelných příběhů tak rychle neutíká. Je to trochu utínačka, a je to škoda, zvláště v porovnání s tím, jak moc se někdy ráchá v minulosti postav. Městskou knihovnu v Praze bych požádala, jestli nechce vymyslet způsob, jak v elektronických knihách reportovat překlepy. Je jich tam dosti, a když už jsem je objevila, ráda bych přispěla k jejich odstranění. 
Knihu doporučuji.

Laura Vanderkam: I Know How She Does It
Perfektní kniha o time-managementu s dětmi

Time-management s dětmi - to není o tom osvojit si pár triků nebo technik. Každý, kdo byl zvyklý sám se řídit a být produktivní, a pak to zkusil s malými dětmi, to musel zažít. Nepředvídatelnost, čas roztříštěný na malé časové bloky, únava v kteroukoli denní dobu, stres, že se "vzbudí dřív, než to dodělám". Co fungovalo dřív, nefunguje, a není to, že jsme línější. Je to prostě svět vzhůru nohama. Dobrým nápadem je mít o malé děti postaráno - školka, chůva, ale ani to nevyřeší vše. Jak přijdou nemoci, nemůžeme dítě strčit do kolektivu ani k "cizím".

Já už mám starší dítě sedmileté, mladší tříleté a skoro celou dobu, co jsou holky na světě, pracuju. Ne tak jako Američanky, 50 hodin týdně. Spíš něco mezi čtvrt a půl úvazkem. A i tak mi to - koordinace péče o rodinu a práce - dává zabrat. Proto jsem ráda sáhla po knížce I Know How She Does It. Četla jsem ji poprvé loni v létě, letos jsem jí z čtečky vylovila znovu.

Stejně jako napoprvé některé věci nepobírám:
1. americké matky budují kariéru, i když mají děti úplně maličké, třeba tříměsíční,
2. budování kariéry znamená, že se pracuje přes padesát hodin týdně - třeba i šedesát.

Vzhledem k těmto dvěma faktům jsem loni brala knihu s rezervou, ale teď se mi nějak podařilo s tím pořád nepolemizovat a vzít v úvahu to, co autorka vypozorovala jako účinné time-management strategie pro zaměstnané matky. A je toho hodně - doporučuje zapracovat na celkovém životním přístupu a má i konkrétní tipy, "techniky". Ale žádné Pomodoro ani GTD.

Hlavní východiska jsou asi tato:

• je třeba si život užívat - a líp se užívá, když se plánuje i volný čas. Jinak se stane, že člověk ve chvílích volna čumí do emailu a nezažije to hezké, co by mohl. 
• i když pracujete 50 hodin týdně a 50 hodin týdně spíte, pořád zbývá asi 68 hodin - a to je váš volný čas (no, je tam nějaké dojíždění, nějaké jídlo, mytí, a takové ty věci, ale 30 hodin leisure prostě máte, a basta)
• to, že nenacpete 20 minut běhu (jógy, čtení, poslechu hudby, mazlení s dětmi, whatever) do každého dne, neznamená, že to nemáte dělat vůbec. Tak běhejte 20 minut jenom třikrát týdně, to je 60 minut běhu týdně, a to je o 60 minut víc než vaše současná nula. Jo?
• když uvažujete o tom, co rádi děláte, neuvažujte o dnech - do 24 hodin se všecko nacpat nedá. Základní měrnou jednotkou pro vás nechť je týden, tam už nacpete, co si opravdu přejete, fakt. 

Co se mi velmi líbí, že autorka si své tipy necucá z prstu. Je matkou větší smečky malých dětí, k tomu píše knihy a školí time-management a přednáší atd., ale nepíše (jen) o vlastních zkušenostech a strategiích. Požádala množství žen na vysokých pozicích v byznysu, ale i neziskovkách a freelance byznysmenek, aby jí vedly časový záznam toho, jak tráví čas. A pak se s řadou z nich bavila do hloubky. A díky tomu objevila pár vzorců, které zřejmě fungují.

A teď pár těch tipů, co jsem si zapamatovala:
time-management neznamená, že plánuju každou minutu a chci být pořád pracovitá a produktivní. Ale že když se mi naskytne chvilka času, tak do ní umím vrazit to, co mi dělá radost, vrací energii, ať už je to dobrovolničení, zahradničení, čtení.
Život se má užívat, dokud se žije. Takže je třeba mít přehled, ba dokonce seznam, co mě baví, co mě těší a co v životě chci.
Málo věcí v životě našich dětí vlastně můžeme ovlivnit. Ale můžeme ovlivnit, jestli budou jako dospělí vnímat své dětství jako šťastné. A to tím, že přemýšlíme o společném čase a děláme v něm úmyslně věci, na které se dá vzpomínat - blbnem, sportujem, chodíme ven v dešti a tak.
Napište si, co byste všecko dělali, kdybyste měli týdně 30 hodin času navíc. A pak se do něčeho prostě pusťte. (Teď si říkám, že se se psem prostě vydám na ten cvičák. To dám.)
Napište si seznam 100 vlastních snů (je to americký, já vím).
Napište si seznam 30 rodinných dobrodružství, které za rok zrealizujete. Každý člen rodiny přidá.
Cvičte. Bude všechno lepší. Konkrétní tipy, jak to dostat do harmonogramu, jsou v knize :)
Spěte víc. Bude všechno lepší. Konkrétní tipy vy víte kde.
Udělat dětem šťastné dětství je volba. Stejně jako mít šťastné manželství.
S malými dětmi budeš unavená pořád. Tak se prostě zvedni a jdi s nimi něco dělat, je to lepší, než na ně houkat, ať jsou chvíli zticha. A budeš z toho mít větší radost.
Uklízíte-li pravidelně a systematicky, uklízíte víc, než je potřeba. Víc hodin, než je potřeba.
Každou minutu jde zaflákat domácími pracemi, Facebookem nebo emailem. Ale někdy je to škoda.


Kniha je skvělá. Moc doporučuju k zamyšlení nad tím, co je v životě důležité, co mě naplňuje radostí a jak toho dostat do života víc. Jak být matkou ne mimochodem, ale - třeba i v menších časových úsecích - ale daleko častěji naplno. Jak kombinovat cizí a vlastní péči o děti, jak pracovat s prioritami, a jak je nejdřív vůbec rozeznat. Doporučuju mít po ruce a občas, pro osvěžení, kousek učíst. Mě umí zvednout z postele a přimět jít s dětmi skákat v blátivých kalužích. Třeba vás taky vytáhne někam, kde jste ještě nebyli : )

číst:
The Minto Pyramid Principle
Karel Čapek: Marsyas čili Na okraj literatury

Svatba

Svatba, paráda. 4 sourozenci, 4 svatby v rozmezí ... asi 26 let. Takže na té bráchovo první mi bylo 9. 

Trochu mě zaskočil, když mi řekl, že si tak pro sebe odhaduje ještě 15 let života. Zrovna se oženil a opravuje barák a vůbec nevypadá, že by měl za 15 let sejít věkem nebo čím. 

Ale dělám to taky, asi to je nějaká rodinná záležitost, myslet na to, že tu nebudem pořád. Sice mě fascinuje, že před deseti lety jsem byla ještě strašlivě mladá (25) a za 15 let už budu seniorka (na běžeckých závodech aspoň), ale jsem si až dost vědoma toho, že tu jsme na nějakou, neznámo jak dlouhou, chvíli. 

A ani mi to moc nevadí. Myslím, že to umožňuje soustředit se na pořádný věci, jako je (pro mě) třeba chození do lesa, srazy s kamarády, večeře a povídání s dětma, čtení pohádek, objímání Davida. 

K stejnému tématu před rokem bravurně Misantrop.

Tak na zdraví a na lásku. 

I know how she does it

Knížka od Laury Vanderkam o tom, jak pracovat, užívat si rodinu a ostatní dary života.

Šokovala mě už na začátku, když jsem se dověděla, že ženy, matky malých dětí v USA pracují ne 20, ale 55 a víc hodin týdně. Samozřejmě ne všechny, ale ty, kterým záleží na jejich kariérách, firmách, výdělku atd. Nejde to bez babiček, hlídacích firem, školek a střídání s partnerem u dětí, ale jde to.

Líbí se mi forma zpracování. Laura požádala různé úspěšné ženy, aby týden sledovaly svůj čas a po půlhodinách si zapisovaly, co dělají. Pak hledala různé pravidelnosti, zákonitosti a nebo chytrá řešení, a zobecňuje, doporučuje, navrhuje. Hlavním sdělením je, že nemá cenu chtít všechno narvat do jednoho dne. Není důležité, že necvičíte (nehrajete si s dětmi, nečtete knihy, neskáčete padákem) denně. Nenechte se zmanipulovat 24hodinovým dnem, berte v úvahu týden, a ten má 168 hodin. A buďte spokojená, když si zacvičíte 4x týdně, to je furt lepší než čekat, až na to budete mít čas každý den.

Součástí knihy jsou i tabulky - příklady týdnů jednotlivých žen.

Ze začátku jsem měla dojem, že to budou jen obecné kecy, že člověk nemá čumět do FB, ale nakonec mě četba moc bavila a vypsala jsem si vícero prima nápadů. Asi začnu trochu běhat : )

A jsem ráda, že v našem kraji je zvykem být s malými dětmi doma a stát to dokonce podporuje. Jupíjej.

Kájiny řeči

Kája se s mluvením tzv. crcala, na 20 měsících měla podle MUDr. umět 300 slov, tak jsme jí to s Julou přepočítali a bylo to 39: haf, mjau, bác, ham. Na jaře to pak rozjela ve velkém a teď už to je k nespočtení, zaznamenávám aspoň některé perle a špíčky, které nás baví. 

Crcala se i s chozením. 

Taky se crcala s chozením na nočník. 

Zato je obdivuhodně napřed ve vztekání. Vzteká se snadno, okamžitě, hodně a hlučně. Je to taková vzteklá pohodářka. Obvykle velice pohodová, ovšem když se jí něco nedaří, je to hned poznat. 

Káji slovníček: sukeň, šebík mamijádou (= chlebík s marmeládou), pošovat (pochovat), šudinka (chudinka), tatíneku, mamineko, s maminenkou, obrázeky, ke mně (= chce pochovat), počůjaja, potataja (počůrala, pokakala), hají né (= nechci spát), hibu him ne, pizzu him jo (rybu jím ne, pizzu jím jo), ma není (tma není = nechci jít spát), záhadu! (= Zahradu – pustit CD), majá nejsem (malá nejsem), mami, nešoď (mami, nechoď… pryč), tátání (= skákání), jáda! (= mám tě ráda), jád (= hrát), vaky, vaky (vlaky, pustit CD s takovou pitomou pohádkou o mluvících vlacích), Jui, Jua, Jujinta (= Julinka), Jua hají jo, Tája hají ne (= ať jde spát ségra, já nejdu), mezinu! (= zmrzlinu), chci pesa (chci psa, plyšáka), majovat (= malovat), stádat (= skládat puzzle), zobím, mami? (zlobím, mami? zjišťovací ot.), nezobíš, mami, nezobíš! (nezlob se, prosím tě), míto = mlíko, dům náš! (radostně, když jsme odněkud přijeli), Hubejt, babiča (Hubert, babička), pivo tatínet jád, maminta jáda. Tája = Kája.